South Tomi

37. den 9/10

Den začínáme ponorem na vraku South Tomi. 

South Tomi je, vlastně byla, rybářská loď pod vlajkou Togo, co ju Ozíci na jaře 2001 honili víc než 6 tisíc kilometrů napříč Indickým oceánem až pod Cape Town v Jižní Africe, tam ju zhaftli, posádku posadili do kameňa a bárku jim natruc potopili. Kapitán zaplatil 136 tisíc dolarů pokutu, což je zatím největší pokuta kterou za ryby, který ani nestihli sněst, někdo v Austrálii zaplatil.

A to všechno proto, že jim pytlačili na Patagonian Toothfish (česky chilský okoun, správně Ledovka patagonská) vokolo Heard Island. No, co je Ozíků je Ozíků, ruce pryč! 6100 km Hot pursuit, to je palba :-) A celkem vlastně najezdili, vlastně naplavili za téměř dva měsíce nahánění skoro 15.000 kilometrů. 

No, jen viditelnost při ponoru stála za prd, hodně to proudilo, ale my se fakt pobavili a už víme jaký to musí být potápět se v polívce. Dokonce se v ní "vařil" i lobster.

Následovalo poflakování po štatlu, kde jsme zase potkali ty dva švýcary ( snad se jich už nezbavíme :-) ) pak pokec s Trevorem, majitelem shopu. Nákup škopků a večer, dlouhej a pozdní večer s Ianem a Shelee v campers kitchen (kempová vývařovna).

Ukazuje se, že Ian je protřelej motorkář a má dokonce dvěpade Čezetu krosku.

Do pelechu zalízám o půl dvanácté, to bude zétra vstávačka....

Pinnacles Desert a skoro Perth

38. den 10/10

Z betle se podle očekávání musíme ráno vysloveně vykopat. Proto taky vyrážíme směr Perth až o půl jedenácté. Je pod mrakem, ale neprší a je příjemně. Pomalu přidáváme další vrstvy oblečení.

Poprvé za celou cestu bloudíme (to není zlý, když už máme za sebou přes 10 tisíc kilometrů, nesmím se večer zapomenout pochválit). Zajíždíme si asi 45 km. Schovanej za náklaďákem jsem neviděl ceduli a nenapadlo mě, že dálnice odbočí z cesty. Divná země tadle Austrálie...

Monča nic nenahlásila, myslela si, že vím kam jedu. No, já taky. Vracíme se a ženem to do Nambung N.P., platíme 10 babek vlezný a projíždíme si Pinnacles Desert. Tak todle budou fajnový fotky. Pinnacles jsou vápencový útvary (původně koráli a měkkýši) pak přidáte pár milionů let eroze a na úplně kanárkově žlutým písku máte parádní flek.

Probíhá svačinka, pak návrat na hlavní a zjištění, že podél pobřeží, v rozporu s mapou, žádná cesta nevede. Zpátky na dálnici, 110 za hodinu a vzhůru, dolů na jih.

U roadhouse berem něco benzínu a Monča dostává nápad zkusit vyptat telefonní seznam Perthu (pro ty mladší z Vás, taková tlustá divná věc (kniha) plná jmen a čísel). Chtěl bych moc vypátrat Jamieho, kamaráda co bych po deseti letech zase rád viděl.

Prima, pumpařka půjčuje seznam, spěchám do budky (taková malinká jakoby autobusová zastávka s obrovským telefonem na drátě) a už brzy mám štěstí.

Vysvětluju do telefonu už podruhé kdo jsem a koho hledám, po chvíli vysvětlování slyším: "jo jo, ty seš ten co u něj byl Jamie v Evropě" Nevěřím jakou mám kliku, já ho našel:-)!!

Klika nemá dlouhýho trvání... " no jo, ty to vlastně nemůžeš vědět, Jamie umřel." Sakra, tak to mně ještě chybělo. Jamie měl leukemii a před pěti lety to zabalil, vlastně se tenkrát přijel do Evropy rozloučit. Nikdy mi to neřek... Stejně to byl borec.

Nemám nějak náladu na nic. Za pumpou je kemp, zůstáváme na noc, na Perth bude dost času zítra. Stejně je pozdě a všechno stojí za hovno. Ještě teď co todle píšu mám v krku malou dirku. Podělanej život... Ale máme ujetejch 416 km.

Přes Perth až do Basselton

39. den 11/10

Vstáváme rozumně brzo a vyrážíme nerozumně pozdě. Už během balení začíná krápat. Dobalujeme v přístřešku s kuchyní a vyrážíme na vodáckou stezku. Chvílama přestává pršet a začíná chcát. Sucháče nepomáhaj, za pár minut jsme durch. Roadtrainy nás přátelsky sprchujou, zima je jak v ruským filmu.

Perth nás pro změnu vítá deštěm. Připadá mmně, že Austrálie se potřebuje vybrečet za Jamieho, a já vlastně taky. Ale proč sakra teď po pěti letech, zrovna když chcu řádit na motorce?

Bereme nejlevnější benál na štrece, 1,169 dolíku. Zato kupujem nejdražší olej a šrajtofle je hned lehčí vo pětašedesát babek.

Monča mění fusky a balí nožky do igelitovejch tašek. Boty jsou taky durch. Kus za Perthem začíná prosvítat zoncna, hřeju si promrzlý bosý nohy na esfaltu u Shellky. Do Basselton dorážíme po páté.

Dive shop má zavřeno, ale kolík vevnitř nás máváním zve dál. Potápění bude nejdřív v pátek a to jenom z jetty (druh mola) tak do osmi metrů. To nás nebere. Dem hledat kšeft s jídlem, chlastem a taky kus placu k přespání.

Zase žádnej luck. Coles zavřel před třema minutama, naštěstí IGA má otevříno. Monča nakupuje, přidáváme lampu rumu z bottleshopu a hledáme plac k přenocování.

Jeden má zavříno, druhej stojí kilo za noc.Nočním Busseltonem kroužíme a kroužíme, až narážíme na kemp. Majitel prej nemá volnýho nic, kromě kusu trávy, nebo vilu za $ 90. Ze zákulisí vylejzá majitelka (je to rodinej business) a ejhle, za páďo by byl karavan. Nakonec se slituje a sleze až na štyrycet.

Luxus. Televiza, sporák, lednička a opravdová postel. Přitápíme si malinko troubou, ani nevím kdo tu bednu nakonec vypnul. 399 km