Z Basseltonu do lesa

40.den 12/10

Ospalým ránem se rozlíhá Bundyho plk, plk, plk. Vylívám vlažnej volej (zahřívám jen tak abych nechcačky nevzbudil sósedy) a Kellina taky dostává svoje i s filtrem. Mažu řetězy a obíhám mašiny a opravuju co je potřeba, takže nakonec je po poledni, když s plnejma nádržema vyrážíme do deště směrem na Albany.

Krajina už je fakt jak po cestě na chalupu do Útěchova. Jen míň zatáček. Občas pochčívá, ale igeliťáky v botech i můj mizerně odfláknutej (jak jsme v porovnání s Mončiným zjistili) "sucháč" to jakež takež zvládaj.

Stáčíme to k Bicentenial tree a podle rady od Iana se chytře vyhýbáme placení vstupnýho. ( Taky by se vám nechtělo vysolit 180 korun za osobu, že jste si mohli vylezt na strom). Šplháme se 75 metrů na vrcholek, no samozřejmě musí zrovna fučet jako o život. Podle cedulí tam dole se vršek v prudkým větru vychyluje až o 1,5 metru. Řek bych, že teď je to jen metr čtyřicetpět. A aby byla zábava úplná, na cestě zpět na zem začíná opět pršet. Dole jsme tak rychle, že se nám dostává potlesku od čumilů.

Dáváme svačinku (Monča je fakt poklad) a startujeme. Opouštíme rozblácenou lesní cestu a pak doprava směr Albany. Začíná se připozdívat a tak, když zmerčím cedulu s nápisem Campground, odbočuju na další blátivou polňačku.Monča poznamenává, že už stejně blato neviděla dva roky, tak proč ne. Objevujem zapadlej kempík a volnou čundráckou boudu.

No za 15 $ pro oba i s kamínkama , co víc si můžem přát. Utrmáceli jsme sice jenom 199 km, ale okolo hopkaj klokani, na pokec přichází germanizovanej čech a polena v kamnech praskaj...,ani sprchu nepotřebujem.

Z lesa do Albany

41. den, 13/10 a navíc pátek

Zahřívám se štípáním dříví pro příští nešťastníky a pak hurá, dnes už se snad do Albany konečně doklepem.

Po cestě sledujeme stádečka klokanů a stáda krav a výstavních bejků, už jsme tady fakt jak doma.Před Albany ještě celej rozjařenej odbočuju na Tourist route. Pěkná Turistická cesta, jen co je pravda. Celou cestu se snažíme šetřit pneumatiky a nepíchnout a teď tadle štěrková hrůza. I naši cestáři by mohli být hrdí.

Naštěstí to netrvá dlouho a jsme na fleku. První Dive shop nic moc nenabízí, berem ještě něco letáků v tourist centru kvůli ubytování a pak ke Garrymu, co nám ho doporučil Trevor z Geraldtonu. Snad ani není pátek třináctýho, říkám si, když slyším, že nás zejtra veme na HMAS Perth a v neděli na útes. Pravda, nechávám mu v kasičce sedm set dolarů, ale je to včetně rukavic pro Monču. Přece ju nenechám ve třiceti metrech mrznout :-)

Táhneme se skoro 20 kiláků do Frenchman Bay do kempu.Tak pře pátek třináctýho...kemp se opravuje a je zavřenej. Dole na bíči chytá Monča nerva, letáky létaj jak už jméno napovídá, ale pak vychládá (Monča) a pěkně se smějem. Máme toho tak trochu plný kramle, prostě potřebovala upustit páru :-) Jedem zpátky a po trošce hledání nacházíme PANORAMA kemping z jednoho z letáků, necháváme se příjemně překvapit cenou 15 dolcků za noc, rozbíjíme tábor, bágly fofrem naházet do stanu a pak tradá zpátky do štatlu šopovat.

Zase pátek třináctýho. Coles má zavříno, ještě že je tady IGA. Necháváme jim přes $50 za žrádlo a večer se rozmazlujeme kuřátkem, okurčičkama, rohlíkama (chleba tady nemaj) a nakládanejma žampiónkama.

Ve sprše akumulujeme teplo na chladnou noc a po 260 ti kilometrech jdeme do hajan.

Albany a HMAS Perth

42. den 14/10

V 10 hodin jsme po snídani, kávě a holení nastartovaníve Frenchman Bay na potápění. První ponor na HMAS Perth děláme s Karin a je to velká paráda.

Všechno funguje tak, jak má. Žádnýzamlžený brejle, žádný samonafukovací BC, neboli bísíčko, jenom krásné třičtvtě hodiny vrakovýho potápění. Jen vrtule, vlastně lodní šrouby, (já to prostě zas musel dat až dolů), jsou zabořený v písku.

Na druhej ponor jdem s Mončou sami. Nemáme to srdce nechatr Karininy prsty odumřít docela. Malinko kufrujeme, takže nakonec skoro celej 134 metrů dlouhej vrak plavem tam a zpátky a Monča vylízá se 40 barama ve flašce, ale máme všechno, co jsme chtěli. I scéna ála Titanic a posezení v kapitánským křesle jsme stihli.

Zpátky v šopu pokecáváme s Garrym, po cestě ještě kupujem krabici archivního červa (nepleťte se, i v krabicích je tady víno lepší než u nás mnohá předražená flaška), zastavujeme na čučku u Brigy Amity, repliky lodě prvních osadníků Západní Austrálie z roku 1826 a v kempu po horké sprše a kastrólu špaget bolognese plkáme o všem možným

s párkem Ozíků a plánujem zítřejší ponor. Já dopisuju poslední tejden tohodle deníku, nikam jsme nedojeli a stejně nám přibylo 70 kilometrů.

Noříme a noříme

Při snídani nás odchytává majitel kempu a vyřizuje vzkaz od Garryho, že dnes se startuje ze shopu ve městě.

U kšeftu přesedáme ke Garrymu do káry a suneme se na Emu Point. Spouštíme na vodu člun Goanna II a hrnem si to přes slušně rozparáděný moře k Michaelmas Island.

Dole to vypadá jako zahrádka. Moc pěknej ponor plnej fyšlí, včetně sépie, rejnoka a žraloka PJ (Port Jackson shark).

Zpátky do zálivu na pár polívek a pak znova na další lokalitu. Ponor je podobnej, i pěknej rejnok a slušně velký rybky, ale jinak na prd, brejle mám zapocený jak vrata od chlíva, takže celé třičtvrtě hodiny ponoru spíš nalíváním a vylíváním masky než abych se nějak rozhlížel.

V šopu se loučíme s Garrym a ostatní posádkou a jedem skouknout přírodní most a blowholes.

Blowhole je díra v zemi, i desítky metrů daleko od pobřeží, která na druhé straně ústí těsně nad mořskou hladinou. Když jsou správný vlny, lítaj z takové blowhole úplný gejzíry, jak nakonec ještě uvidíte :-)

Nicméně tydle blowholes zrovna moc nefoukaly, jen asi třikrát si naštvaně odfrkly, ale to stačilo aby náramně vyděsily jednu Ozičku, co byla moc zvědavá a chtěla "nakouknout".

Jdeme chrnět, zejtra začíná první den dlouhýho přesunu do Jižní Austrálie

Z Albany do Scaddan

44. den, 16/10

Ráno opět poprchává, takže dobalujeme pod stříškou u kuchyně. Opět se soukáme do sucháčů a nohy balíme do igelitu. Než stačíme projet Albany chčije zas jak o dušu. Berem ještě plný a "odplouváme".

Asi po 50 km přestává lejt a už jenom fučí. Cesta ubíhá bez zvláštních zážitků, okolo zas jen zdechliny klokanů a Emu a na nich se živící krkavci.

Na jedné ze zastávek vymejšlím zkratku. Nepojedem až do Esperance a střihnem to asi o 40 kilometrů do Gibson. Zkratku nacházíme bez problémů a jedem mezi farmama hledajíce flíček na přespání. Při jednom z pokusů o vytvoření kempu si Monika opět, tentokrát bez zjevného důvodu odkládá Kellinu, tak asi radši popojedem dál.

Nakonec to rozbalujem na zastrčené cestě, poblíž zčásti smetiště a taky trošku vrakoviště u opuštěnýho roadhouse (benzinky) ve Scaddan. V noci kolem pobíhá pěknej macek klokana Monika po večeři jen tak nohou v pantoflíčku rozmázne asi osmicentimetrovýho škorpiona. Prej "Sakra, tady je alke velkej mravenec, nebo co.."

Po 510 km už ani pořádně nevidí chuděra.

Eyre Highway a nejdelší rovinka

45. den 17/10

Vstáváme brzy. Rychle balíme mokrej stan a zase začíná krápat. Než vyrazíme, naštěstí přestane, takže to ženem až do Norseman, ospalýho zlatokopeckýho městečka, kde nakupujem zásoby.

Na začátku Eyre Highway plníme mašiny a živíme potulnýho čokla co vypadá jak kříženec dogy a chrta. Je tak hladovej, že Mončin sendvič zhltává na jedno polknutí, ale ne zas tak, aby zbóchnul i nabízenej zbytek jabka.

Na Eyre Highway nás čeká překvapení v podobě šedesáti kilometrové opravy, takže na našich zasloužilých pneumatikách jsme nuceni si to opět hnát kilo po polňačce. Zase se modlím, aby vydržely.Hloubku vzorku už jsem pro sichr přestal kontrolovat v Albany,

včera jsem jel 500 km po silnici zbůsobem cik cak, abych ušetřil prostředek (Tady to de, auto potkáte 3x za den), ale stejně myslím, že to je platný jak mrtvýmu zimník.

Holt to prostě nějak nevím jak bude muset do Adelaide vydržet. Projíždíme nejdelší 90ti mílovej (146.6 km) Australskej úsek úplně rovné cesty. Půl druhé hodiny jízdy po naprosté rovině nám zpestřují klokani (hlavně ti, co ležej na silnici), párek mláďat Emu a taky slušně hustý hejno jakejchsi lítajících potvor.Doufám, že jsou škodlivý, po našem průjezdu hejno slušně prořídlo :-)

Ze sucháčů, bot, helem a motorek máme slušný hmyzí hřbitovy. Po 635 km to berem na odpočívadlo a opět kempujeme na divoko mezi asi osmi karavanama. Monika si konečně na ohni opíká něco jako párky, co se na ně těší už ze Sydney.

Přes Nullarbor Plains

V osm ráno po usušení stanu a nabalení pokračujem po Eyre Highway dál a dál na východ. Vlastně už je 8:45, mají tady Central Western Australia time zone. Sjíždíme z kopce do Madura. Benál za 1,64, no zkusíme to kousek dál. Po levici vidíme náhorní plošinu, vypadá to, jako kdybysme sjeli o schod dolů, z jedné plochy na druhou.

V Mundrabilla Roadhouse so konečně po 170 km dáváme snídani a kafe. Náladu si ještě vylepšujem beneli za dolar čtyřicet šest, a pohledem na velrybí lebeň a vrak auta z roku 1926, co s ním nějací dobrodruzi v šedesátým sedmým vyrazili na vejlet a když se rozpadlo, nechali ho stát opodál a teď je k mání za 4000 dolarů :-)

U Eucla šplháme zase "o schod" zpátky nahoru, přejíždíme hranici do S.A. neboli Jižní Austrálie a vjíždíme do Nullarbor. V Abošštině to znamená " žádný strom" a volně do češtiny přeloženo NULA-BOR , žádnej bor. říkám furt, že Austrálii měli osídlit češi.

Házíme čučku na pobřeží a při jedné takové zastávce potkáváme Francise. Irčana, co tlačí kolečkový křeslo se svým neviditelným kámošem Harveym z Perthu do Byron Bay. Srandovní kolík.

Ženeme dál, ale nakonec to balíme proti plánu o chlup dřív, už po 582 km a opět táboříme na divoko kousek od silnice v buši. Ke spaní nám svítěj miliardy hvězd a hučej v dáli Road Trainy.

Zejtra se vracíme do civilizace. Už to potřebujem, z Moniky se stává chlap. Začínaj jí trošičku smrdět nohy :)

Enter your text here...