Západní Austrálie a Wolfe Creek, no skoro 

Den štyriadvacáté

Od Lake Argyle do Halls Creek

26/9

Budíček v 5:00, balení jde jedna báseň, po půl osmé už jsme na mašinách. Kellina stávkuje. Po dni flákání se jí nechce startovat. Vytahuju ju na silnicu a roztláčím. Chytá až na čtvrtej pokus. Roztláčet ju s těma naloženejma báglama, když nahá váží nějakejch 180 kilo, je docela dřina.

První stop dáváme v Kununuru, berem plný a pakl sušenek splachujem ledovou kávou. Chutná to jako studená Melta.

Po další stovce hážu blinkr a snažím se odbočit v pravo na odpočívadlo. Slyším za sebou něco škrábat silnici, sakra, že by to Monča neustála? Otáčím se, všude okolo lítaj pětimetrový plastový trubky.

Vidím Monču jak si něžně odkládá Kellinu na bok. Ten blb v pickupu za náma čuměl kdoví kam, pak na to musel trošku víc hamstnout a vysypal náklad co měl přivázanej na střeše.

Zvedám mašinu a tlačím ji na odpočívadlo. Musíme se aspoň sklidnit cigárem. Monča je dost otřesená, nejradši by už nikam nejela. No nic, kašlem na Purnululu, vezmem to rovnou do Halls Creek a zgómnem aspoň kráter.

V Halls Creek berem do plnejch a razíme čeknout Tanami Track, jestli je to jetelný. Přijíždíme na odbočku na další polňačku. Wolfe Creek crater 130 km.

Dáváme prubku, no není to zrovna dálnica a Monči se to nelíbí ani za mák. Vyspíme se na to. Rozhoduju. Otáčím motorku a pomalu zpátky. Sakra, vlítl jsem do hlubokýho písku.

Volám vysílačkou Monči ať se drží víc v pravo a probíjím se skrz. Pozdě. Monča si ustýlá uprostřed. Nemám ani kam postavit mašinu, všude se to hrozně boří.

Konečně nacházím pevnější kousek, sesedáma mažu fofrem zpátky.Bejčíme Kellinu na kola, všude smrdí benzín. Monča, chudák, slzy v očích, dyť už je to dneska podruhé.

Nic se nestalo, ale s vejletem na Wolfe Creek je taky utrum. Micka Taylora holt nenajdem, což je asi dobře.

Vracíme se do Halls Creek, rozbíjíme tábor, skáčem do bottleshopu pro víno a tabáček a taky splašíme něco k večeři.

Zpátky v kempu nás zve Holandskej pár na těstovinovej salát. Sami to prej nesní. Pomáhá ještě fousatej děda z Novýho Zélandu. Salát sice servírujou z igelitky na misky, ale není špatnej.

Ti dva už spolu jezdí po světě 8 a půl roku na kolech. Doma prej všechno prodali a vyrazili. 45 států a 100.000 kilometrů. Jsou to magoři.

Jdeme si dat víno a naplánovat další dobrodružství. Monika při té příležitosti rozlívá hrnek červenýho do stanu. Má fakt den blbec chuděrka.

Když to shrnu: dva pády, potrhaný dráty od vysílačky, takže si moc nepokecá (ale slyší, tak na navigování to stačí), za sebou 490 km a spacák od červenýho.

Máme zas ale vyzkoušený, že stan udrží tekutinu i zevnitř. Není to tak zlý :-)

BoB Down Under | 2020 | The Land of Oz on bikes
Powered by Webnode
Create your website for free! This website was made with Webnode. Create your own for free today! Get started